Vrána k vráně sedá, křesťan křesťanku si hledá. Proč vlastně?

Jsem křesťanka, tudíž se vdám za křesťana. Oba moji rodiče jsou věřící, a proto mi to vždycky připadalo jasné jako facka. Ani jsem moc nepřemýšlela nad tím, proč by to tak vlastně mělo být. Otázky mých středoškolských spolužaček mě tedy zastihly trochu nepřipravenou. „Proč by sis nemohla vzít nevěřícího kluka, když byste si jinak ve všem rozuměli? Vždyť pak budeš mít hrozně omezený výběr…“

Ano, řekněme, že omezenější výběr jsem měla. Během svého čekání na partnera jsem si dost často pomyslela, ba i nahlas vyslovila to, že prostě není z čeho vybírat. Že jsou církve plné nezadaných žen a dívek a dobrého nezadaného muže aby člověk hledal lupou… Proč si tedy možnosti výběru dobrovolně ztěžovat? Vezmu to od těch méně závažných důvodů, na které jsem postupem času přišla, až po ten nejdůležitější, který jsem si s plnou vahou uvědomila až teprve nedávno.

Trávení času
Křesťanství do velké míry určuje, jak trávím svůj volný čas. Každý týden navštěvuji bohoslužbu, takže minimálně celé nedělní dopoledne strávím ve sboru. V týdnu chodím na skupinku mládeže nebo biblickou hodinu, někdy pomáhám s promítáním, s dětmi, občerstvením či úklidem, někdy píšu články do církevního časopisu… V různých obdobích dělám různé věci, někdy je toho víc, někdy míň, vždy se však do chodu svého sboru a církve nějak zapojuji. A to znamená čas.

Nedovedu si představit, že by Petr se mnou nechodil na bohoslužbu nebo že by se spolu se mnou nepodílel na jarním úklidu sborového domu. Že by mě nepodpořil – co víc, že by mě naopak přemlouval, abych s ním místo toho šla radši do kina. Hodně času mi zabírá práce a studium, takže kdybychom nemohli společně trávit čas v církvi, bylo by to výraznou slabinou našeho vztahu a nevím, jestli bych svůj názor a zásady nakonec uhájila. To dilema, kde strávit svůj volný čas, by mě rvalo na kousky a nakonec bych se nejspíš musela definitivně rozhodnout pro jednu nebo druhou stranu. Je úžasné, že se i v tomhle s Petrem můžeme navzájem podpírat, radit se a radovat se.

Finance
Už několik let pravidelně či nepravidelně přispívám do církevního rozpočtu. Učím se dávat, i když je můj osobní rozpočet zrovna napjatý. Věřím, že se o mě Bůh postará. Až se vdám, nechci k financím přistupovat jinak. Už ale slyším svého manžela: „Potřebuju nové zimní boty, děti by chtěly jet na lyžák, pořád dokola jíme jen těstoviny – a ty chceš dát peníze církvi? Zbláznila ses?“ Myslím, že nepřeháním. Znám věřící ženy, které i buchty musí péct do sboru tajně, aby o tom jejich nevěřící manželé nevěděli…

Děti
„Proč chceš jít, mami, do sboru, když táta navrhoval výlet do aquaparku? Proč s námi táta nejde? Proč se s námi před spaním modlíš jenom ty, ale táta to odmítá? Tys tátovi o Bohu neřekla? Myslím, že o něm nic neví…“

Problémy
Všechny své starosti – ty malé i ty obrovské – jsem zvyklá řešit s Bohem. Když mám z něčeho radost, něčeho se obávám, kvůli něčemu se trápím, modlím se. Snažím se na Boha spoléhat, ať jde o zkoušku ve škole, bolest hlavy nebo změnu zaměstnání. V komplikované situaci se snažím hledat Boží řešení, ne to lidské, logické, prvoplánově se nabízející. S Petrem nyní spolu na modlitbách hledáme, kde bychom v budoucnu měli bydlet, kde je naše místo. Jak moc jsem ráda, že v tom jsme spolu! Je krásné předkládat problémy společně Bohu.

Porozumění
Ač se to možná může jevit někomu tak, že člověk prostě uvěří v Boha a je hotovo, ve skutečnosti je to trochu složitější. Křesťanství je cesta, je to neustále se vyvíjející vztah s Bohem, ve kterém se toho pořád hodně učíme. Mívám nejrůznější duchovní otázky, na které hledám odpovědi, čtu Bibli, křesťanské knížky, modlím se… Křesťanství není jen nějaká role, kterou odehraju v kostele, kde ji odložím, a domů přijdu „normální“. Nejde o životní styl, který se dá tolerovat. Křesťanská víra je mojí nedílnou součástí, je mojí podstatou. Dává smysl celé mojí existenci na tomto světě, ovlivňuje to, co dělám i říkám. Jak bych mohla žít vedle člověka, který mi v tomhle nedokáže porozumět, i kdyby se sebevíc snažil? S Petrem čteme Bibli, diskutujeme nad ní, modlíme se, sdílíme spolu své pochybnosti a otázky a společně se radujeme, když od Boha dostaneme ujištění či odpověď.

Bible
Považuji Bibli za Boží slovo, beru ji jako autoritu, která mi radí, usvědčuje mě ze špatností, vede mě. A Bible o manželství s nevěřícím mluví naprosto jasně.

Izraelci ve Starém zákoně nesměli uzavírat manželství s cizinci. V té době totiž být cizincem znamenalo mít jiné náboženství, uctívat jiné bohy. Mojžíš to říká jednoznačně: „Neuzavřeš s nimi [s cizími národy] smlouvu a nesmiluješ se nad nimi. Nespřízníš se s nimi – nedáš svou dceru jejich synovi ani nevezmeš jejich dceru pro svého syna. To by pak tvé potomky odvrátilo ke službě cizím bohům.“ (5. Mojžíšova 7,2–4; Bible 21)

V Novém zákoně o tom píše apoštol Pavel: „Nespřahejte se s nevěřícími. Jaký může být spolek spravedlnosti s nepravostí? Jaký může mít vztah světlo s temnotou? Jaká je shoda Krista s Beliálem? Co mají věřící a nevěřící společné?“ (2. Korintským 6,14–15; Bible 21)

Nejde o to, že by se chtěli křesťané povyšovat. Neznamená to, že se považují za lepší. Jen prostě žijou v naprosto jiné realitě. Manželství má být tím nejintimnějším svazkem, nejdůležitějším vztahem tady na zemi. Když dva lidé vstupují do manželství, stávají se „jedním tělem“. Nic intimnějšího na světě neexistuje. Ale jak spojit v jedno tělo dvě naprosto odlišně smýšlející bytosti? Když mají manželé odlišný názor při výběru kuchyňské linky nebo vysavače, dá se to překonat, víra je ovšem něco úplně jiného. Tvoří mezi lidmi duchovní propast, o které nelze jednoduše předstírat, že není.

Věčný život
Možná ten nejdůležitější důvod. Křesťanství dává naději, že smrtí to tady nekončí. Věřím, že jednou budu žít na místě, kde už nebudou žádné hádky, války ani nemoci. Věřím, že mi Bůh skrze Ježíše dává věčný život.

Se svým partnerem chci zůstat až do smrti. Přála bych si vedle něj zestárnout, projít životem s ním po boku. Představa, že bychom spolu nepokračovali dál, že bychom na věčnosti byli každý jinde, že smrtí jednoho z nás by to skutečně nadobro skončilo, je pro mě nesnesitelná.

I kdybych našla toho nejtolerantnějšího nevěřícího partnera, který mě bude ve všem církevním a duchovním podporovat, nikdy mi plně neporozumí, nikdy náš vztah nedojde naprostého naplnění, nebudeme spolu sdílet věčnost. Po celý život bych si to bolestně uvědomovala a vždy by ve mně byla touha po tom, aby se v tom nejpodstatnějším změnil. A já chci svého partnera milovat takového, jaký je.

21 odpovědí na “Vrána k vráně sedá, křesťan křesťanku si hledá. Proč vlastně?”

  1. Moc dobře napsaný.Já žiju ve štastném manželství skoro 40let,uvěřila jsem jako vdaná,manžel je pořád nevěřící.Podporujeme mě,nebrání mi chodit do církve,jenže…..Nemůžu s ním probírat nic,co mne opravdu zajímá,když se potřebuju poradit.Je mezi námi neviditelná hráz.A to nejdůležitější,co po smrti?,ke které máme čím dál tím blíž,je nám 61 a 66.Modlím se……ale sama!

    1. To je mi líto. Pokud člověk uvěří, když už je zadaný (vdaná/ženatý), musí to být velmi těžké. Uvědomuji si tu obrovskou milost, že znám Boha od dětství a všechny důležité životní volby můžu probírat s ním…

        1. Máte pravdu, že záruka to není. Myslím, že manželství je vždycky risk. Nemůžeme si být jistí sami sebou, natož druhým člověkem. Nevíme, co se nám v budoucnu stane a jak nás to ovlivní a změní. Proto si myslím, že když už jdeme do toho obrovského risku jménem manželství, měli bychom si partnera, s kterým do něj jdeme, dobře vybrat… O tom je můj článek. Co dělat, když partner od Boha odejde, nevím. Asi také záleží na důvodu, proč víru opustil. Nenapadá mě jiná rada než: modlit se a hledat moudrost a sílu u Boha.

  2. Souhlas s článkem. Svobodných křesťanek je více než svob.křesťanů, to zn. že by se velká část či většina dívek vlastně neprovdala. Ap.Pavel také doporučuje aby věřící od nevěřících když už se vezmou neodcházeli. Moje manželka uvěřila až když uviděla můj nedokonalý příklad, stejně tak dopadl brácha. Horší je to s dětmi když neviděli stejně cílenou výchovu a zatím neuvěřili.

  3. Omlouvám se, ale nesouhlasím. Byla jsem 25 let vdaná za nevěřícího manžela. A nakonec to byl on, kdo mě alespoň vyslechl, když mi bylo nejhůř. V církvi jsem se s pochopením a porozuměním moc nesetkala. Když jsem se potřebovala modlit, studovat bibli, sdílet svoji víru, tak jsem nikoho ve sborech nenašla, kdo by měl čas. Všichni byli zaneprázdněni službou pro církev. Jediný, kdy byl ochotný alespoň být se mnou u mé modlitby, kdo byl ochotný poslouchat, jak čtu nahlas bibli, byl můj nevěřící manžel.
    Ano s nevěřícím člověkem je možná život v něčem složitější, ale není o nic složitější než s jakýmkoli jiným člověkem. A Bůh nikdy neřekl, že naše životy s Ním budou jednodušší. Jen řekl, že v tom našem životě bude s námi.
    Moje děti v Boha věří. Vidím, jak si k Němu hledají cestu, jak občas klopýtají, ale věří, že Bůh o nich ví a můžou k Němu přicházet se svými starostmi a radostmi. Ale taky vidím, jak díky zkušenosti s nevěřícím otcem mají pochopení pro nevěřící, jak se nebojí kontaktu s nevěřícími a mají k nim dobré vztahy. Nebojí se s nimi o Bohu mluvit a hájit svoji víru. A dělají to přirozeně, jazykem pro lidi dnešní doby srozumitelným. A srozumitelným i jejich vrstevníkům.
    Jen chci říct, že nic na tomto světě není černo-bílé. 🙂 Hezký den.

    1. Lidské zkušenosti jsou různé. Děkuji za sdílení té vaší.
      Měla by být poučením především pro církev – všímejme si lidí a jejich potřeb, ne obřadů a všeho ostatního okolo…

    2. Myslím, že základní postoj Bible k nevěřícím partnerům je jasný. Samozřejmě ale nic není černobílé, připouštím, že mohou být různé životní situace, kdy nás třeba i Bůh povolá do vztahu s nevěřícím. Myslím, že je to vždy o tom, hledat Boží vůli v dané konkrétní situaci, jeho pokyny a jeho pokoj. Vždy se snažit dělat to, co je v jeho očích správné.

    3. I Ježíš byl v nejtžších chvílích svého života sám. V Getsemane
      prosil „lidi z církve“ aby aspoň zůstali vzhůru, když se modlil a potil krev. A na kříži ho opustil i Jeho Otec Bůh.
      Máte pravdu, že ani věřící manžel nebude vždycky poruce s kapesníkem. ale o to přece nejde.
      Děti mají bezesporu větší šanci poznat osobně Ježíše, pokud budou mít okolo sebe dobrý příklad obou svých věřících rodičů, kteří s Ježíšem denně žijou a jsou jednotní v pohledu na pro ně důležité věci.

  4. Nemusíte se obávat, že by po smrti nevěřící partner byl jinde než věřící. 1. nikdo z lidí nemůže říci „ten bude v ráji a ten ne“. To si rozdělí Bůh po vzkříšení sám (na ovce a kozly). 2. Je řečeno v Bibli, že manželství s věřícím posvěcuje i partnera. Dokonce celý dům. V ČCE existuje praxe svatby tzv.“na víru partnera“. Kdy se berou před Bohem i lidmi v kostele s tím, že ten věřící zaštiťuje svou vírou toho druhého. Samozřejmě tím nepopírám, že svazek věřícího a nevěřícího má své těžkosti, ale i svazek dvou věřících neznamená automaticky bezproblémové soužití.

    1. Manžel je skutečně posvěcen skrze věřící manželku a naopak, ale před Boha nebudeme přistupovat jako manželé,ale každý sám za sebe. Nikdo nemůže svou vírou spasit jiného člověka. To může jen Ježíš Kristus, pokud mu to člověk sám vlastním rozhodnutím dovolí.
      Je to možná staromódní, ale Bůh některé věci před nás předkládá opravdu černobíle: …vyberte si život, nebo smrt, …kdo uvěři bude spasen, kdo neuvěří bude odsouzen, …jeden bude vzat, jeden zanechán. Podmínky jsou jasné a my máme možnost volby, ale jen v tomto zivotě a jen samy za sebe.
      Posvěcení manželů a dětí skrze víru jednoho z nich je tu proto, aby rodina věřícího byla v bezpečí před duchovními bytostmi, které neslouží Bohu. To je skvělý benefit, ale na spasení nestačí.

  5. Děkuji za článek.
    Jsem v samé situaci jako vy dříve. Kamarádky se mě vždycky ptají na srazu zda mám už kluka a pak vždy odpoví no jo tam u vás nikdo není v církvi. Ale díky článku se mi teď bude lépe odpovídat. Věřím, že mi Bůh jednou pošle toho pravého a pokud ne, tak má asi jiný plán a bude ještě lepší. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *